V prvních dnech konfliktu na Ukrajině se zvedla obrovská vlna solidarity (nejen) Čechů s ukrajinskými občany. Člověk v tísni, Červený kříž a spousta dalších organizací, firem i občanů uspořádala humanitární sbírky, které poslala na hranice, ze kterých odvážela do České republiky prchající Ukrajince. Kdo jiný, než národ, který sám zažil okupaci, by měl mít s národem, který ji právě zažívá, pochopení?
Bohužel po krátké době se zejména v online prostoru začali objevovat lidé, kteří si myslí, že té pomoci už bylo dost. Ještě nedávno jim kvůli covidovým nařízením vadilo, že je vláda příliš omezuje a příliš se o ně stará. Nyní jim naopak vadí, že se vláda nestará o ně, ale o Ukrajince. Přesněji řečeno o ženy a děti, kteří utekli před válkou, opustili své domovy, zaměstnání, školy a muže, aby byli v bezpečí. Takoví internetoví kverulanti mě trápili. Nicméně, na začátku března jsme měli ve škole třídní schůzky. Do třídy přišli deváťáci, kteří se rozhodli uspořádat sbírku pro Ukrajinu. Pokud patnáctileté „děti“ chápou, že je třeba pomoci lidem utíkajícím před válkou a rodiče školáků pošlou takové množství potravinové pomoci, že se (dle slov mého syna) ve vestibulu nedalo pomalu hnout, už mě kverulanti netrápí. Dobrých lidí je spousta. Díky, děcka! Díky učitelé a rodiče!
