V pražském Cinemacity jsem tento týden zhlédl film – Vidíš měsíc, Danieli (2019). Bylo nás patnáct diváků. To je nepodstatné, už jsem byl nedávno na filmu v Kinoart v Ostravě, kde nás bylo pět. Jaké filmy vlastně diváci vyhledávají nebo je to jedno?
Allepo, Sýrie, Turecko, nekonečný a třaskavý příběh současnosti (2013). Daniel je 23-letý syn dánských rodičů, který se rozhodl stát se válečným fotoreportérem a z ničeho nic se ocitl v syrském městě Allepo. Co je Idlíb, co je Allepo doma v teple u TV vnímáme jen okrajově. Nicméně v tomto filmovém představení se každý vzpamatuje velice rychle. Možná jako každý filmový scénář přehání, i když je vyroben dle skutečných událostí. Příběh se odehrává v roce, kdy vznikl ISIS, Islámský stát, se kterým si dodnes mezinárodní společenství neví rady. A kdy si vlastně vědělo rady, že? Jako asi další novináři, humanisté a pomocníci byl Daniel unesen, týrán, mučen a ponižován těmi nejpodlejšími způsoby. Co se vlastně denně i v roce 2020 odehrává na turecko-syrské hranici si vůbec nedovedeme představit. Významnou roli ve filmu hraje bílý zprostředkovatel, který má možnost setkávat se s nejtemnějšími silami v tomto konfliktu. Suma za vykoupení Daniela je pro rodinu obrovská. Musí však tuto částku za každou cenu sehnat, jinak svého syna, bratra a přítele ztratí. Vše se nakonec podaří. Ale snímek nabízí divákovi k zamyšlení díky naturalistickým scénám mnohem mnohem více. Tou nabídkou je co nejhlubší zamyšlení: je vůbec civilizovaná společnost schopna čelit takovým zvěrstvům, která prováděl ISIS? A dozvídáme se o podobných a stále dalších případech pravdu? A jak s ní pak nakládají elity světa?
Z Komentářů:
„Vidíš měsíc, Danieli je velice silný film, který však neprodává falešné emoce, ale bez patosu se silnou mírou autenticity podává dosti uvěřitelné zpracování neustále aktuálního příběhu o Sýrii, v níž není vítězem nikdo. Přestože nechápu lidi, jako Daniel a James, že jsou schopni nasadit svůj život, chápu jejich motivaci. Že jejich cílem kromě vypadnutí ze stereotypu byla snaha ukázat světu, co se v oněch místech děje. A tato odvaha se prostě chtě nechtě musí obdivovat. O to víc, že nejen James Foley, ale řada dalších novinářů a humanistů tam zkrátka zemřela. Nejsilnějšími momenty filmu pak nejsou záběry z trýzně, kterou postavy podstupují, ale naopak ony vzácné hřejivě lidské momenty, prosycené nadějí. Právě do těch se s postupem času nejlépe vžíváte. Stejně jako do nezkrášleného charakteru Daniela Rye, který po většinu času působí oproti ostatním upozaděně, ale o to víc je uvěřitelný. Závěr filmu je pak už jen příjemnou třešničkou na hořkém dortu. Tento snímek ve vás bezprostředně po zhlédnutí velmi silně rezonuje a rozhodně si zaslouží divákovu pozornost. Jedná se o velmi silný příběh o víře a naději, jejíž dva hlavní hrdinové necítí žádnou zášť vůči věznitelům, což je dle tvůrců i jeho hlavním motivem… Název filmu je odkazem na úryvek z deníku Danielovy matky. Během jeho zajetí se uklidňovala pohledem na noční oblohu a vědomím, že její syn se kdesi nachází pod stejným nebem, jako ona. Během těchto úvah si zapsala myšlenku „Doufám, že vidíš měsíc, Danieli.“
Josef Janotka, 8.3.2020
