Zamysleme se nejdříve, co to je ten dnešek? Neustálý boj o udržení demokracie a svobodného života pro všechny? Vysoká životní úroveň a slepá touha o dosažení ještě vyššího stupně blahobytu bez ohledu na spravedlivé rozdělování sociálních vymožeností? Při současném velkém počtu nešťastných exekucí a bankrotů? Pokleslá kultura a nedostatek morálního cítění? Čím dál tím hůře prosazovaná snaha o zachování rodiny jako základního prvku ve společnosti a uznávání přirozených zákonů?
A jak to bylo u nás s tou revolucí před třiceti lety? Nebyl to omyl nebo podvod, jak se může domnívat danými skutečnostmi ovlivněný mnohý oprávněně zklamaný občan? Nebyl to jen taktický a s bolševickou strategií obratně provedený dočasný ústup těch, kteří se nebudou nikdy chtít vzdát a změnit? Kteří už dnes rozhodují o tom, co má dělat naše vláda?
A jak je to s tou naší demokracií? Jsou naši občané a voliči zralými demokraty, kteří se dokážou správně rozhodnout a rozumně vládnout? Nebo připustíme, že budeme ovládáni jen několika jedinci, kteří mají finanční prostředky a patřičné politické zázemí? Nedávno poznamenal jeden redaktor Lidových novin o nejbohatším Čechovi, že „když bude chtít, může určit, kdo bude prezidentem i premiérem“. Lid rovná se jedinec?
Pak už se pomalu ani nedivíme, jak se propadáme morálně, politicky i kulturně, ale naopak se divíme, že zde ještě vůbec nějaká mravnost existuje. V tom je ale také naštěstí naše velká naděje a té se držme všemu navzdory a bojujme o ni všude, kde žijeme a kde máme naplňovat své životní poslání – doma, na veřejnosti, při uvážlivém výběru volených kandidátů do zákonodárných sborů, při vykonávání vyšších funkcí i jako prostí řádoví občané. Tam, kde můžeme svobodně a statečně pomoci zachraňovat naši zem i celou planetu od neustále hrozícího nebezpečí ideologických úchylek či fyzických katastrof. Již několik dnů před 17. listopadem 1989 jsme k tomu dostali nečekaný signál a motivaci přímo shůry. Stala se tenkrát nevídaná věc. Tuhý totalitní normalizační režim povolil výjezd takřka deseti tisícům poutníků přímo do komunisty zatracovaného Vatikánu, aby se zúčastnili svatořečení naší slavné Přemyslovny Anežky České. Ve vzduchu už bylo cítit napětí a ovládal nás pocit, že se musí konečně něco stát. A skutečně. Vbrzku následoval tenkrát ještě tvrdě na Národní třídě ukončený pochod vysokoškolských studentů a rozjel se řetěz tak dlouho očekávaných změn.
Naštěstí to nebyla žádná revoluce. Kromě brutálního potlačení této manifestační akce našich studentů, při níž bylo zraněno několik stovek jejich účastníků, nebyla již dále prolita žádná krev a také nedošlo k věšení komunistů na kandelábry. Nebyl však ani dán průchod k spravedlivému vypořádání se s minulostí. Pokoj a spravedlnost se, bohužel, nepolíbily.
Ale! Získali jsme obrovskou šanci využít nastalých změn k jejich prosazování v praxi, což se ovšem ještě nenaplnilo. Je však důležité nejen oslavovat, ale i pracovat! Místo současného nadměrného konzumu, hromadění majetku a touhy po moci a vládnutí můžeme vnášet do našeho občanského života více tolerance, pochopení, ohleduplnosti ke druhým a odvážím se říci i hodně lásky. Lásky, která vše přetrpí a jednou všechno přemůže. S tímto přesvědčením můžeme my někteří i umírat a těšit se, že naši štafetu převezmou jiní, především ti mladší. Bude to nejen k jejich dobru, ale i ku prospěchu všech!
Leo Žídek, Ostrava
Listopad 2019
