Hlavní český představitel demokracie, Tomáš Garrigue Masaryk jednou k demokracii řekl: „Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Jaký pán, takový krám.“ Často říkal, že demokracie je diskuse.
Tomáš G. Masaryk dvěma větama popsal jedno z rizik demokratické volby, tedy volby občanů demokratické země a v rámci přijatých zákonů. Možná ve své době ještě nemohl tušit, že riziko chyb je umocněno v prostředí státu, který si prošel dvěma světovými válkami a následnou diktaturou takzvaného proletariátu, v němž lidé neměli ve volbách na výběr. V době válečné nebyl výběr žádný a cílem bylo přežít, v době rané poúnorové diktatury bylo opět cílem přežít, a v následných desetiletích projevit svou vůli jediným volebním lístkem ve formálních volbách.
Demokracie nám po listopadu 1989 nabídla možnost diskuze a výběr kandidátů ve svobodných volbách. Šlo o řady politických stran a hnutí, tedy široký výběr navrhovaných zastupitelů a volebních programů. A lidé vybírali, volili, v prvních svobodných volbách přišlo k urnám vysoké procento voličů, a nikdo nikoho nemusel nutit k tomu, aby do urny hodil „ten jediný správný“ hlasovací lístek. Vítězem bylo tehdy Občanské fórum.
Naučili jsme se volit osobnosti. Mezi navrhovanými kandidáty se objevovali sportovci, umělci, lidé zvučných jmen, a bylo to v pořádku, jakkoli tito lidé dotehdy neměli v politice žádné zkušenosti. A šlo to na úrovni celostátní i komunální.
A najednou jsme stáli v situaci, že v jednom malém městě zvítězilo politické uskupení, které uvedlo na prvním místě své kandidátky člověka všem občanům známého, oblíbeného, nespojeného s žádným skandálem. Uskupení ve volbách zvítězilo, patrně i z velké míry právě díky člověku na onom prvním místě. Mohlo se nám to nelíbit, mohli jsme být zaskočeni šikovně jednoduchým tahem, ale stále to vše bylo naprosto legální. Překvapení přišlo až v okamžiku, kdy se populární osobnost z prvního místa krátkou dobu po volbách vzdala své kandidatury a první místo přenechala osobě na kandidátní listině kousek níže. A rázem bylo po dohadech a z osoby na kandidátce níže byl starosta. Chtěli to takto občané? Nechtěli za starostu oblíbeného kandidáta z prvního místa? Ten neměl čas na veřejnou funkci, jak nakonec s klidem oznámil, a vše byla jen taková hra pro voliče. Hra o vedení města.
Jak čas postupoval, i volby se měnily. Od roku 2013 jsme si uzákonili přímou volbu hlavy státu, a tak ji tedy máme. Můžeme přímo vybírat z lidí, kteří se rozhodli pustit do veřejného souboje o Pražský hrad, dle zákona mají mít všichni stejné podmínky a zodpovídají se svým voličům. Škoda, že realita bývá jiná. Škoda, že nerozhoduje skutečná síla osobnosti, odvaha, moudrost, zásady, smysl pro fér jednání. Škoda, že místo toho vítězí populismus, místo osobností populisté a prázdné řeči, místo odvahy strach a síla dezinformací, místo fér hry podpásovky. Co na tom, že nyní stále častěji vyhrává ten, kdo umí nejhlasitěji křičet, nejhlasitěji se vysmívat a říká se jí „osobnost“, že dokáže umožnit svým kamarádům realizovat své podivné kšefty a obelhávat voliče. A tihle nás pak mají chránit před „nepřítelem před branami“ v podobě nekonečných zástupů imigrantů? Před teroristy? Však oni jsou chráněni, jak to nejlépe je možné. Samozřejmě přejme jim to. Stojí to hodně peněz.
Stát je rozdělen. Mírně menší půlka není nadšená představou dalších pěti let pokračování dosavadních eskapád na Pražském hradě, mírně větší půlka si žádný problém nepřipouští. S velkou pravděpodobností nebudou lidé z první skupiny po celou dobu mlčet. Ovšem není to tím, že by neměli úctu k prezidentskému úřadu, oni nemají úctu ke konkrétní osobě, která nyní tento úřad vykonává. A demokracie je i o tom, aby si volení občané vyslechli kritická slova, i o tom, aby se lidé časem s výsledkem volby jiných lidí srovnali. A aby nikdo nikomu nic nevnucoval, nelhal a nepodváděl své voliče, protože právě to nás pak sune od demokracie směrem k diktatuře.
Ing. Zdeňka Mahďáková, 14.2.2018
