Rána, která se dosud nezahojila.
Srpnová okupace Československa znamenala nejen konec nadějím pražského jara, ale i zásadní zlom v českém vztahu k Rusku. Z přátel se během jediné noci stali okupanti neboli „zachvatčiki“, z do té doby relativně svobodné země se stala sovětská gubernie, z představitelů československého státu se stali plnitelé pokynů z Moskvy, v horším případě
její přeochotní přisluhovači.
Lidé v Československu žili v přátelství se Sovětským svazem, který podle tehdejší ideologie znamenal jistou záruku míru, stability a prosperity, zkrátka zářné budoucnosti. Sovětští vojáci byli naši osvoboditelé od německé fašistické nadvlády a generace občanů Československa
jim byly právem vděčné.
Dokud se přítel nestal agresorem a osvoboditel diktátorem.
Procitnutí muselo být v Československu nesmírně bolestivé, nehledě na to, jak se začal nově se utvářející režim na občanech mstít. Veškeré demokratické snahy byly postupně potlačeny, média se stala tlumočníkem bolševické diktatury, a ten, kdo nedokázal pochopit podstatu a
potřebu demokratizace, svobody, volnosti a přirozeně fungujících morálních nebo ekonomických pravidel, si mohl oddechnout. Pro něj nastala doba pohody a odměn. Myslím, že stojí za zmínku slova vrcholného současného ruského politika, která pronesl
v roce 2002:
„Po druhé světové válce jsme se pokoušeli četným východoevropským zemím vnutit svůj model rozvoje a musíme si přiznat, že jsme jednali násilně. Nic dobrého v tom není.“
Tím vrcholným ruským politikem není nikdo jiný než Vladimír Putin.
Dnes je lépe než kdy jindy dobře vidět, že přes veškeré bolestné, krvavé a kruté dějiny lidské společnosti potřeba moci, roztahovačnosti a uzurpátorství u někoho zůstává stále stejná.
Dne 11.8.2022
Zdeňka Mahďáková
Zdroj: Víkend Speciál č.33 / 2018, Respekt – ročník 29
