Básník České země, Jaroslav Seifert by 23. září oslavil své 120. narozeniny. Životní putování Jaroslava Seiferta mapuje všechny dějinné okamžiky, kterými si náš národ za posledních sto let musel projít. Narodil se na počátku století na Žižkově. Silně jej ovlivnilo chudé dělnické prostředí, v němž vyrůstal. Jeho otec byl uvědomělým socialistou, matka byla zbožná katolička.
Tento protiklad se vtiskl i do pozdějšího básníkova života a ovlivnil i jeho tvorbu. Jeho první básnická sbírka, Město v slzách, byla vydána v roce 1921. V témže roce vstoupil dvacetiletý Seifert do právě založené Komunistické strany Československa a stal se pravidelným přispěvatelem jejího nově vydávaného listu Rudé právo. Ve 20. letech byl považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy. Podílel se na vzniku a činnosti skupiny Devětsil. Z tohoto období jsou jeho básnické sbírky Samá láska, Slavík zpívá špatně a Poštovní holub.
Dne 19. ledna 1928 se Jaroslav Seifert oženil. Jeho manželkou se stala Marie Ulrichová, úřednice Zemské správy, dcera jičínského pekaře Antonína Ulricha a Karoliny, rozené Gaberové. Manželé měli dvě děti, dceru Janu (1931) a syna Jaroslava (1932-2013). V březnu 1929 podepsal „Manifest sedmi“ protestující proti bolševizaci v novém, gottwaldovském vedení KSČ a byl z komunistické strany vyloučen. Významnou úlohu v Seifertově postoji ke komunismu sehrála jeho osobní návštěva Sovětského svazu, při které pochopil rozpor mezi podmanivou ideou sociální spravedlnosti a hrůznou reálnou podstatou této zločinné ideologie. Od roku 1930 pracoval jako kulturní redaktor v deníku Právo lidu. V tu dobu vydává poetické sbírky Jablko z klína (1933), Ruce Venušiny (1936) a Jaro, sbohem (1937). Následně vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické a rovněž pracovně zakotvil v sociálnědemokratickém tisku.
Na smrt T.G.M. reagoval Seifert sbírkou deseti elegií: Osm dní (1937). Velkým otřesem byla pro něj mnichovská zrada, která se projevila ve sbírce Zhasněte světla (1938). Za války působil v Národní práci, po ní se v jeho tvorbě promítla radost z osvobození.
Poté, co byla po komunistickém převratu v roce 1948 sociálně demokratické strana násilně sloučena s KSČ, dostal se proti své vůli do komunistické strany znovu a zcela pochopitelně z ní byl roku 1949 opět vyloučen. Rozchod Jaroslava Seiferta s komunistickou ideologií byl zcela zásadní a trvalý. Do konfliktů s komunistickým režimem se pak dostával opakovaně až do konce svého života. Po únoru 1948 odešel do invalidního důchodu a jeho tvorba se opět obrátila k něžné poetice. Z této doby pocházejí sbírky Šel malíř chudě do světa (1949), Maminka (1954) a Chlapec a hvězdy (1956).
Po dílčí liberalizací kulturního života po popravě Rudolfa Slánského a smrti Klementa Gottwalda a zejména pak v čase XX. sjezdu KSSS v roce 1956 nastal Seifertův návrat na oficiální scénu. Předznamenán byl již dalším vydáváním básníkova sebraného (vybraného) díla Šel malíř chudě do světa, které nakladatelství Československý spisovatel vydalo v roce 1953 a pro školní rok 1954–1955 tuto sbírku ÚV ČSM zařadil na seznam knih čtenářské soutěže o Fučíkův odznak. V roce 1954 pak nakladatelství vydalo sbírku Maminka, za kterou obdržel i Státní cenu Klementa Gottwalda. Jeho dříve odmítaná tvorba z let padesátých (např. Píseň o Viktorce z roku 1950) se dočkala reedic. V roce 1966 byl jmenován národním umělcem, v roce 1969 byl zvolen předsedou nově ustaveného Svazu českých spisovatelů, který však fungoval pouhý jeden rok. Veřejnou autoritu si získal vystoupením na druhém Sjezdu československých spisovatelů v roce 1956, v němž kritizoval dosavadní kulturní politiku režimu vůči nepohodlným autorům (k nimž ostatně sám patřil).
Dne 9. září 1968 vystoupil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a své vystoupení v Československé televizi uzavřel slovy: „Jako jsme si dali na podstavec první tank, který přijel v květnu 1945 do Prahy, tak si vystavíme poslední, který opustí naši vlast.“ Dne 17. ledna 1969, den po protestním sebeupálení Jana Palacha, veřejně vyzval lidi, aby Palachův čin nenásledovali. V roce 1969 byl oceněn při příležitosti setkání ke 40 letům od smrti Otokara Březiny, kdy obdržel pamětní medaili ke 100. výročí narození Otokara Březiny.
Pro své občanské postoje i veřejnou autoritu patřil Seifert mezi autory, kteří po nástupu tzv. normalizace upadli v nemilost nového režimu a byli nuceni stáhnout se do ústraní. Z jeho děl mohly vycházet pouze ojedinělé reedice, novou tvorbu směl zveřejňovat s výhradami až na konci 70. let, kdy režim vzhledem k jeho popularitě hledal způsoby, jak s oblíbeným básníkem naložit. Dohody, že výměnou za vydávání knih nebude veřejně vystupovat a podepisovat žádné petice, Seifert opakovaně nedodržoval, naopak v prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77. V tomto období jeho díla pravidelně vycházela v samizdatu. Jiří Gruntorád byl za samizdatové šíření Seifertových básní odsouzen k třem letům odnětí svobody.
V 70. letech se Seifert spřátelil se slovenským hercem Ladislavem Chudíkem. Jejich vzájemná korespondence (vydaná v knize Tichý dvojhlas) začala dopisem, ve kterém Ladislav Chudík obdivoval Seifertovu poezii, díky které se naučil výborně česky. Do své smrti předčítal Ladislav Chudík každoročně o Vánocích Seifertovy básně.
V době normalizace publikoval spíše sporadicky, za pozornost stojí zvláště zakázaná sbírka Morový sloup (Vydáno v Kolíně nad Rýnem, 1977). Po podpisu Charty 77 vycházela většina jeho děl v samizdatu. Mezi ty nejkrásnější patří beletrizované vzpomínky Všechny krásy světa (Vydáno v Kolíně nad Rýnem a v Torontu 1981).
V roce 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Ačkoli to byla velmi významná událost, v tehdejších sdělovacích prostředcích ovládaných komunistickým režimem o tom padla jenom suchá zmínka. Jiřina Šiklová, která do zahraničí zaslala podklady k jednání o Nobelově ceně a rovněž rukopis jeho pamětí Všecky krásy světa, za to byla dokonce soudně stíhána. Fakt udělení nejvýznamnějšího literárního ocenění však musel komunistický režim nakonec uznat a místo umlčování podnikl posléze pokusy přivlastnit si básníka pro sebe a své propagandistické účely. 10. ledna 1986 zemřel Jaroslav Seifert v nemocnici na pražském Strahově. Hrozilo, že státní pohřeb v Rudolfinu přeroste v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav této části pohřbu rodinu zcela vyloučilo. Církevní rozloučení konané v břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod detailním dohledem Státní bezpečnosti a agenty StB byla bohužel i většina kněží, jak dokládají zpřístupněné archivy Ministerstva vnitra. Jaroslav Seifert je na základě svého přání pochován v rodinném hrobě v Kralupech nad Vltavou, odkud pocházeli jeho prarodiče z matčiny strany.
Jaroslav Seifert – Hora Říp (báseň ze sbírky Šel malíř chudě do světa. Ilustraci k ní neopakovatelně krásně vykreslil Mikuláš Aleš)
Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.
Jiskřily dálky nad hlavami
jak bledě modré drahokamy.
Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.
Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,
na nebi mráček běloskvoucí
– přestane srdce chvíli tlouci.
Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.
V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,
aby je vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí;
a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.
Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,
zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!
Čedičová kupa hory Říp (456 m n. m.), památné místo české historie, je zdaleka viditelná hora cca 5 km od Roudnice nad Labem. Kronikář Dalimil počátkem 14. století uvedl právě horu Říp a její okolí jako místo, kde se usadili první Slované vedení praotcem Čechem při příchodu do nové vlasti. Nová země dostala jméno po vůdci těchto Slovanů Čechovi. Na vrcholu Řípu leží asi nejznámější románská památka v Čechách rotunda sv. Jiří a sv. Vojtěcha, původně zasvěcená sv. Vojtěchovi. Připomíná se k roku 1126, kdy nechal kníže Soběslav I. na paměť vítězství v bitvě u Chlumce stávající kostelík opravit a rozšířit o západní kruhovou věž. Kostel, jehož zasvěcení bylo mezitím změněno na sv. Jiří, sev 17. a 18. století stal oblíbeným poutním místem.
Zdroj: Wikipedia, periodikum MY
