Před 10 lety zemřel v Praze český básník, publicista a významný písňový textař žánrů rocku, artrocku a pop music Pavel VRBA (*16. 4. 1938, + 7. 9. 2011). Na svém kontě má zhruba 1 400 nahraných písniček a asi 2 000 písňových textů. Jeho texty zpívaly např. rockové skupiny Olympic, Blue Effect, Synkopy, nebo zpěváci Věra Špinarová, Petr Spálený, Petr Novák, Lucie Bílá, Karel Gott, Helena Vondráčková, Marta Kubišová a další.
To opravdu důležité a pro Vrbovu tvorbu podstatné přišlo až v 70. letech. V roce 1974 vyšlo album Hladíkova Blue Effectu a Jazzového orchestru s názvem Nová syntéza. Autorem textu titulní skladby byl právě on. Následovala série vynikajících albových projektů mimořádných českých hudebníků s výjimečnými Vrbovými texty. Zjednodušeně lze říci, že vše velké, co v českém rocku v 70. a v 80. letech vznikalo, mělo textařský punc Pavla Vrby. Později spojil Vrba svůj textařský um s kapelou Olympic a otextoval jejich největší hity – Jasná zpráva (1981) a Osmý den (1983). Ve stejnou dobu textoval i pro Věru Špinarovou a Vítězslava Vávru, Marii Rottrovou a dokonce pro Katapult.
K Vrbovu autorskému odkazu patří neodmyslitelně jeho životopisná poéma Můj Ahasver z poloviny 70. let. Ahasver – věčný Žid – byl odsouzen bloudit světem až do druhého příchodu Vykupitelova. Přeneseně znamená Ahasver nespokojený člověk, který se toulá celý život a nenachází klid, jako každý hledač. Když v roce 2003 konečně vyšla tato jeho básnická poéma, doprovodil ji nakladatel těmito výstižnými slovy: ….kromě toho, že Pavel je jednou z nejvýraznějších osobností své generace, je také jedním z posledních nepřehlédnutelných bohémů, originál, milovník vína, žen, také hrabalovský pábitel, nespoutaný a nespoutatelný pražský chodec a noční tulák po hvězdách, který jde nikam odnikud a čeká na nic a na všechno….
Na závěr této vzpomínky text Pavla Vrby k písni Marty Kubišové – LAMPA:
Byla ve mně lampa, plná petroleje
a tu lampu večer muži rozsvěceli.
Nechápali vůbec, co se se mnou děje,
lásku totiž vůbec nikdy neviděli.
Vodili mě do expresa a tam v pološeru,
pili s džinem vůni lesa, někdy na sekeru.
Neviděli, co se děje, když má lampa bliká,
chtěli holku, co se směje, holku co se svlíká,
chtěli holku, co se směje, holku co se svlíká!
A tak se jednou stalo, když mě stý muž svlékl,
že má petrolejka blikla naposledy.
Ten pán se mi vysmál, pak se trochu lekl,
to když cítil místo tepla chladné ledy.
Smutně jsem se rozloučila s tím posledním pánem,
poprvé jsem tehdy pila koktejl prázdna s ránem.
Marně chodím do expresa, bez lampy jsem tmavá,
z džinu světlo nevykřesám, z džinu bolí hlava,
z džinu světlo nevykřesám, z džinu bolí hlava.
