Amatérský Symfonický orchestr Frýdek-Místek, jehož jsem členkou, má dlouholetou historii; k datu jeho založení bychom se museli vrátit o 57 let zpět. Za tu dobu zažil již ledaco, ale určitě ne zájezd do Japonska. Symfonický orchestr Frýdek-Místek pořádá pravidelně dvakrát ročně své koncerty – jarní a podzimní. Asi před pěti lety k těmto vystoupením přibyl zájezd do Vídně, kde jsme se měli připojit k orchestru mladých Japonců.
A tady vlastně naše cesta do Japonska začíná, ale ještě o tom nevíme. Spískal to jeden člen našeho orchestru – Vláďa Bláha, který před několika lety odjel za náhodných okolností do Japonska učit tamní děti a mládež hře na housle a violu. Japonci nechodí do ZUŠek jako děti u nás. Učí se hrát na nástroj sami, s maminkou doma. Velkou pomocí jim (dětí z města Takasaki) je dirigent Minami, který se rozhodl vydat pro ně metodickou příručku, jak se na nástroj naučit hrát. Další možností je, že zaplatí nějakému našemu nadšenci cestu a pobyt třeba na půl roku, a ten bude Japoncům pomáhat učit se na nástroj. Tak to bylo i v případě našeho člena orchestru. Japonci tedy cvičí doma a docházejí do orchestru pana Minamiho. Jistě všichni hned nezahrají všechno hned, ale postupem času ano. Hrají třeba zprvu jen jednu skladbu nebo určité pasáže. Japonci jsou pilní, takže není pochyb o tom, že budou ve hře lepší a lepší. Pokud my řekneme, že něco umíme, buďme si jisti, že Japonec to umí desetkrát lépe. Jejich píle je neuvěřitelná. Děti v orchestru jsou velmi ukázněné, pozorné a hlavně se nesnaží z ničeho ulít. Ve Vídni jsme si tedy s nimi zahráli ve Zlatém sále, v koncertním sále, odkud se každoročně přenášejí do televize Novoroční koncerty. Byla to pro ně (ale i pro nás) obrovská událost si v takových prostorách zahrát evropskou hudbu, kterou tak milují. Zvlášť mimořádný vztah mají k hudbě B. Smetany nebo A. Dvořáka. Japonské děti se ve škole dokonce učí zpívat Smetanovu Vltavu na japonský text, anebo můžeme Vltavu slyšet v japonských obchodních centrech. Tak to tedy bylo naše první setkání s nimi. A ke druhému setkání mělo dojít na japonské půdě. Samozřejmě, že přesun orchestru např. v počtu 30 až 40 lidí není jednoduchý, takže nakonec nás, kteří by reálně do Japonska chtěli nebo mohli vyjet, zůstalo jen 16. Začalo období pilného cvičení, jednak repertoáru, s kterým jsme se měli připojit k jejich orchestru a jednak repertoáru našeho torza symfonického orchestru, snad můžeme říct orchestru komorního, který tam měl také něco předvést. Asi je třeba říct, že nešlo o umělecké turné, ale spíše snad o partnerskou cestu. My dlouholetí členové orchestru jsme ji samozřejmě chápali také jako satisfakci a odměnu za mnohaletou dřinu (v pozitivním smyslu hudebního prožitku) několikaletého působení v orchestru. Čtyři měsíce pilné práce navíc. Byli jsme všichni tak zaneprázdněni, že jsme ani nevěděli, jestli se těšíme, anebo máme z toho obavy. Ale i v tomto případě čas uběhl jako voda a my jsme stáli v hale na letišti v Praze a jistojistě jsme věděli, že se na to všechno velmi těšíme. Je 18. října 2018, 15:55 h, sedíme v Airbusu 380 společnosti Emirates a startujeme do Japonska s mezipřistáním v Dubaji. Let byl docela příjemný, mírné turbulence v tak obrovském letadle nebyly téměř znát. Letušky servis samozřejmě zvládaly v pohodě a s úsměvem, díky tomu let ubíhá rychleji. Nějaké to jídlo, pití a za pět a půl hodiny jsme přistáli na letišti v Dubaji. Dvě a půl hodiny čekání a pokračujeme dále do Tokia. Teď to bude trošku horší, správněji delší. Deset a půl hodiny. Upravené a stále usměvavé letušky dělají svou práci. My si zkracujeme čas posloucháním hudby, na displeji pozorujeme polohu letadla, anebo spíme. Občas je také dobré se v letadle projít. Bez pohybu hrozí embolie, zvlášť těm, kteří už nějaké problémy mají. A tak chodíme uličkami letadla, pozorujeme cestující, někdo spí zachumlaný v dece i v kapuci se škraboškou na očích, někdo sleduje filmy, hraje hry; pak dojdeme ke schodišti do horního patra. Trochu nás to láká zjistit, jak si lebedí cestující první třídy, ale bohužel se tam nesmí. Asi v šest hodin večer tamního času přistáváme v Naritě; je to letiště vzdálené asi 60 km na východ od centra Tokia. Ještě nás ale čekala tříhodinová cesta autobusem do města Takasaki. Dorazili jsme pozdě večer, nicméně v hotelu nás mile přivítali, úklony a úsměvy nešetřili. Druhý den ráno po velmi chutné snídani jsme příjemnou procházkou městem došli ke kulturnímu domu, kde náš komorák mohl celé dopoledne zkoušet. V poledne jsme dostali k obědu několik pizz a kousky japonského slaného a sladkého pečiva – moc dobré. Pak se postupně začaly trousit japonské děti, ty menší i se svými maminkami. Údajně ale nebyly všechny, některé jsou prý ještě ve škole – a to byla sobota odpoledne. Byli ukázněni, bez reptání, prostě dobře vychované děti. Navíc byli skvěle připraveni, ale i přesto cvičili i v přestávkách.
K večeři jsme každý
dostali krabičku s rýží, rybou a trochou zeleniny. Přesto po téměř
desetihodinové zkoušce jsme si zcela určitě zasloužili návštěvu místní
restaurace. Tam jsme se museli vyzout, boty uložit do poliček
a pak teprve usednout ke stolu, samozřejmě na zem. Tradiční japonské pivo Asahi
jsme doplnili výbornými kynutými knedlíčky plněné masem, někteří i
chobotničkami, skvěle upraveným tofu a jinými dobrotami. Ale všeho dočasu. Druhý den nás čekal náročný
den, tak hybaj na kutě.
Dopoledne zkouška, malý oběd a v jednu hodinu pak zahájení koncertu. Účinkujícími byly sedmileté děti, některé jejich maminky a děti starší. Věk lze u nich těžko odhadnout, vypadají všichni hodně mladě. Téměř čtyřhodinový koncert byl pestrou přehlídkou hudebních žánrů. Od filmové hudby Pirátů z Karibiku až po Strausse, Beethovena , Čajkovského, i vystoupení našeho komoráku do této směsky zapadlo. Byl to náročný den, ale i přes únavu, a u některých ještě přetrvávající jet-lag (problém s překonáním časových pásem), jsme byli spokojeni a plni obdivu k mladým Japoncům udělat toho tolik pro hudbu, která pro většinu z nich zůstane „jen“ koníčkem.
Další den dopoledne náš komorák čekalo vystoupení v tamějším domově důchodců. I tam jsme byli vlídně přijati, a museli jsme se přezout do krásně červených pantoflí a každá byla stejná bez rozeznání levé či pravé, takže vlastně velmi praktické. Chvilku jsme se rozehrávali, vyvěsili naší vlajku a hráli – dvě Janáčkovy suity, dva valčíky A. Dvořáka, Symfonii J. Haydna, Palladio K. Jenkinse a Humoresku A. Dvořáka. Vše dopadlo dobře a my jsme doufali, že jsme těmto starým lidem aspoň trošku zpříjemnili dopolední čas. A jelikož jsme se doposud nestačili vizuálně s městem Takasaki seznámit, rozhodli jsme se ještě kousek odpoledne věnovat malé procházce. Město se nachází v prefektuře Gunma na ostrově Honšu a má asi 370 tis. obyvatel, je zde spíše nižší výstavba i rodinné domky, parky, prostě docela sympatické město obklopené z jedné strany horami s největším japonským budhou na horizontu. Je zde několik univerzit a fotbalový klub Arte Takasaki a symfonický orchestr. Vyrábějí se tu panenky Daruma – japonské sošky plnící svému majiteli přání. V obchodech je jich spousta v různých velikostech; až tam pojedeme podruhé, určitě si ji nezapomeneme koupit jako suvenýr pro štěstí.
K večeru naše hudební výprava odjela rychlovlakem Shinkansenem do Tokia, největšího velkoměsta světa s neúnosným množstvím aut, více než dovoluje kapacita silnic. V Japonsku je označováno za prefekturu Tokio asi se 30 milióny obyvateli. Vertikální město se nachází se na ostrově Honšú, v seismicky aktivní oblasti. Metro je tvořeno dvanácti linkami, některé vlaky v určitých stanicích vyjíždějí na povrch. Měli jsme před sebou tři dny volna, tak hurá do víru velkoměsta – hlavně se neztratit.
Hned po příjezdu, něco před sedmou hodinou večer jsme si byli prohlédnout budhistický chrám Sensoji ve čtvrti Asakusa Kannon. Je nejvelkolepějším a nejnavštěvovanějším chrámem v celém Tokiu. Je neustále přeplněn zástupy věřících i turistů. Legenda, která se váže k založení původního chrámu, který stával na tomto místě již od 7. století, vypráví příběh o bratrech rybářích.
Když se bratři vydali lovit na tokijskou řeku Sumidu, ve svých sítích prý kromě ryb objevili malou zlatou sošku buddhistické bohyně milosrdenství Kannon. V noci pak měli sen, ve kterém jim Kannon přikázala postavit na její počest chrám. Byl sice během druhé světové války zničen, ale asi v r. 1965 byla na původních základech postavena jeho věrná kopie. Zlatá soška bohyně milosrdenství je v jeho prostorách prý dodnes ukryta, ale je tak posvátná, že není dovoleno, aby ji kdokoliv z obyčejných smrtelníků spatřil. Údajně je vysoká pouhých 7,5 cm. K chrámu, nebo spíše komplexu chrámových staveb, vede ulička Nakamise-dóri, která je dlouhá jen 200 m, ale procházet se tady dá i několik hodin. Prodávají se zde totiž různé suvenýry – čajové servisy, vějíře, magnetky, kimona, jídelní hůlky …. V tento čas byly ale obchůdky už zavřené (navštívili jsme je jiný den). Společně jsme se vyfotili pod vstupním portálem – takovým obrovským lampiónem – a rádi jsme uvěřili tomu, že se tu znovu vrátíme, jak slibuje pověst. A byl nejvyšší čas se občerstvit. Našli jsme malou, sympatickou jídelníčku, kde si každý podle obrázků (jak taky jinak) objednal něco, o čem se domníval, že to bude chutné. A bylo. A navíc ceny ani pro nás Čechy nebyly vůbec vysoké. Pak jsme odjeli metrem do hotelu Park In nedaleko stanice Machiya. Byli jsme ubytováni po čtyřech. A jelikož nás bylo 16, z toho 8 žen a 8 mužů, vyšlo to!
Druhý den (23. 10. 2018)
jsme se rozdělili na dvě skupiny. Skupina v počtu 10, jejíž součástí jsem
byla i já, vyrazila ráno do terénu; nejdříve však na snídani – do nejbližší
kobližkárny. Super – koblížek a káva (bezedná) za 300 jenů, což je
v přepočtu 60,- Kč. Posilněni jsme se vypravili do čtvrti Shinjuku, která
je jednou z 23 (speciálních) čtvrtí města Tokio, jedno z hlavních obchodních a
administrativních center oblasti. V Šindžuku se nachází nejrušnější železniční
nádraží na světě. Je také sídlem Tokijské radnice a tím de facto
„hlavním městem“ prefektury Tokio. Je zde vysoká koncentrace obchodních domů,
obchodů s elektronikou, kin, hotelů a barů. My jsme zde navštívili chrámový
areál. Kousek od něho se právě staví stadion pro letní olympijské hry v r. 2020–
šli jsme kolem – pilně se tam pracovalo. Původní projekt světoznámé Zahy
Hadidové byl nahrazen bezmála
o miliardu levnějším projektem japonského architekta Kengo Kuma. Poté jsme
pokračovali do císařské zahrady (kde se
údajně císařovna věnovala rybolovu) Meiji Jingu Gyoen. Zahrada je rozlehlá, má
83 tis. m2. Z časových důvodů jsme došli jen k chrámu Meiji, zbývající
část (kde se platí vstupné 500 jenů, tj. 100 korun) si necháváme na příště.
Pěšky jsme pak pokračovali čtvrtí Shibuya až do obchůdku s kimony, kde
mnozí nechali majitelce část svého kapesného. Šibuja je zřejmě nejrušnější z 23
čtvrtí Tokia; nachází se zde velké
množství obchodních domů, sídel firem, ale také restaurací (včetně asi jediné
české restaurace v Tokiu), barů, hudebních klubů atd., díky čemuž je Šibuja
proslulá svým nočním životem. Je to také centrum módy. My jsme zde samozřejmě
také chtěli naživo vidět onu pověstnou rušnou křižovatku Center Gai, kde
v době špičky projde údajně za
minutu
2,5 tisíce lidí. Její špičku jsme nezažili, ale pohled na ni shora
z kavárny Starbuks obchodního domu byl velmi zajímavý. A kdo jestli znáš
příběh o psovi Hačikó, který byl zfilmován s Richardem Gerem v hlavní
roli, tak socha Hačikó se nachází právě
tady, stále věrně čekající na svého majitele. Jelikož se Japonsko nachází
zhruba na stejné rovnoběžce jako např. Španělsko, a to mimo jiné znamená, že se
tady stmívá už vpět hodin odpoledne, rozhodli jsme se, že návštěvu rozhledny Skytree odložíme na druhý den. Vrátili jsme
se tedy téměř na opačnou stranu Tokia do čtvrti Asakusa, k chrámu Sensodži
do uličky Nakamisa, kde jsme využili ještě otevřených obchůdků se suvenýry a
něco málo taky nakoupili.
Ve středu 24.10. jsme opět vyrazili do terénu. Oproti minulým dnům bylo trošku chladněji a lehce pršelo. Minuli jsme hasičské muzeum a došli jsme k císařskému paláci – běžným očím skrytý domov japonské císařské rodiny. Vzhledem k tomu, že palác obývá císařská rodina, nejsou jeho interiéry otevřeny veřejnosti. Výjimku tvoří pouze dva dny v roce – den císařových narozenin (23. prosince) a 2. leden, kdy palác otevírá své brány v rámci novoročních oslav.
Současný císař Akihito je v pořadí již 125. japonským císařem ze stejného rodu jako všichni jeho předchůdci. Japonsko je císařstvím, které se pyšní několika zajímavými superlativy. „Země vycházejícího Slunce“ je totiž v současné době jediným císařstvím na světě a dynastie, z níž japonský císař Akihito pochází, je celosvětově nejstarším vládnoucím rodem, který byl založen před 660 l př. n. l. A aby toho nebylo málo, Akihito je prý potomkem samotných bohů… Úctu k tradici rodu, který vládl už sedm staletí před narozením Krista, trochu narušuje fakt, že v onom dlouhém toku japonských dějin byli zdejší císaři jen zřídkakdy vykonavateli faktické moci. Často za ně vládli nejrůznější regenti nebo vojenští vládcové, kterým se tu říkalo šóguni. A když nevládli šóguni, vládli pro změnu regenti šógunů. Zkrátka takový vládcovský chaos. To se změnilo až v relativně nedávné minulosti, na konci 19. století. V roce 1868 poslední šógun rezignoval a odevzdal veškerou moc do rukou císaře Mucuhita (známého také pod jménem Meidži). Ve stejném roce se sídlo císaře přesunulo
z tradičního Kjóta do dnešního hlavního města, Tokia.
Zde japonský císař s rodinou sídlí dodnes. Jeho domovem je Císařský palác, známý také jako Kókjo, který stojí uprostřed rušného a zběsilým tempem pulzujícího centrálního Tokia a většinou představuje jednu z prvních zastávek v itinerářích návštěvníků města. Současná budova císařského paláce stojí na místě, kde stával impozantní edský hrad, hlavní sídlo japonských šógunů – v době, kdy Tokio ještě nebylo Tokiem a neslo název Edo. Původně zde stávala pevnost ze 14. století, kterou šóguni v 16. a 17. století přestavěli tak, že se ve své době dokonce jednalo o vůbec největší hrad na světě. Když císař Meidži přesídlil z Kjóta do Tokia, nechal na místě starého hradu postavit nový dřevěný palác. Ten však lehl popelem během amerického bombardování Tokia za druhé světové války. Domov současného císaře je tedy sice postaven v tradičním stylu, ale ve skutečnosti se jedná o moderní stavbu postavenou z železobetonu v roce 1968.
Jelikož se k naší radosti počasí značně vylepšilo, stala se dalším objektem našeho zájmu telekomunikační věž Sky Tree, která nabízí úžasný pohled na obrovskou plochu posetou budovami různé fantazie a stylů. Městem se pěkně klikatí řeka Sumida a je možné po ní vyplout na vyhlídkové lodi (to zase příště – všechno se při jedné návštěvě nedá stihnout). Po dokončení 29. února 2012 je vysoká 634 metrů a stala se tak nejvyšší věží svého druhu a druhou nejvyšší stavbou na světě po dubajském mrakodrapu Burdž Chalífa. Je též nejvyšší stavbou v Japonsku. Povrch spodní části věže se skládá z ocelových trubek natřených barvou nazvanou „bílá nebeského stromu“, jež vychází z tradiční japonské barvy aidžiro (藍白). Vnitřek tvoří kruhová železobetonová šachta, jíž vedou 4 výtahy laděné do čtyř ročních období, a schodiště. Ve výškách 350 m a 450 m se nacházejí plošiny, kde jsou umístěny rozhledny, restaurace a stanoviště obsluhy věže. Výška 634 m byla zvolena pro snadné zapamatování. Číslice 6 (japonsky mu), 3 (sa) a 4 (ši) spolu tvoří jméno Musaši, což je starý název oblasti, kde věž stojí.
Součástí prohlídky Tokia (24. 10. 2018 – večer, den před odletem) byla i návštěva Velvyslanectví České republiky. Paní konzulkou jsme byli mile přijati. Probíhala zde právě vernisáž uměleckých sklářských výrobků, kterou jsme doplnili naším hudebním vystoupením; na závěr jsme zazpívali naší hymnu, která tak daleko od domova zněla mimořádně dojemně.
Ve čtvrtek 25. 10., v den našeho odjezdu, naše skupina asi v počtu 8 stále jdoucí v patách našeho vůdce Vládi navštívila největší rybí trh na světě Tsukiji, kde se zpracuje až 2000 tun mořských produktů za den. Procházka přes něj nám nabídla útulnou jídelníčku s klasickým sushi, které přece nelze v Japonsku neochutnat. Příprava suši probíhala přímo před našima očima. (Trh se bude brzy přesouvat kvůli olympiádě v roce 2020). Kousek od tržiště se nachází Tsuiji HOGWANJI – budhistický chrám, který jsme také poctili svou návštěvou. Tsukiji Hongwanji je chrám přímo řízený Jodo Shinshu Hongwanjiha Hongwanji, který se nachází v Kjótu, je největším buddhistickým výcvikovým centrem v oblasti Kanto, a je zodpovědný za osvětové aktivity v metropolitní oblasti.
Pak se naše skupinka v počtu osmi rozdělila z důvodu různých zájmů. Zůstali jsme jako pětice, která si už trochu troufla na samostatný pohyb po velkoměstě, ale i tak jsme byli rádi, když nám Vláďa předal krabičku s připojením na internet, abychom se neztratili. Měli jsme totiž ještě v plánu vidět Eiffelovou věž, japonskou zahradu Hamu Rikju Gardens a již zmíněnou část Shibuya s rušnou křižovatkou. A povedlo se. Zahrada Hamu Rikju Gardens se nachází nedaleko rybího trhu, ale dá sem doplout i lodí po řece Sumido – to zase příště. Vzhledem nedostatku času, jsme prošli jen část zahrady. Počasí bylo nádherné, jako stvořené k procházkám, proto jsme se pěšky vypravili směrem k Eiffelové věži. Procházeli jsme urbanisticky velmi pohlednými ulicemi; v některých místech nám tokijské čtvrtě ani nepřipadaly moc japonské, spíše evropské. Samozřejmě jsme využili i přemisťování metrem. Teď, když jsme už za Vláďou nechodili jako ovce a museli se spoléhat sami na sebe jsme zjistili, že cestovat tokijským metrem není až tak složité. Vše jsme stihli téměř za pět minut dvanáct včetně malé kávičky a zmrzlinového poháru ve Starbuks s výhledem na již zmíněnou šílenou křižovatku. Bylo to moc hezké rozloučení s městem, navíc tak trochu z ptačí perspektivy.
Náš čas se tady naplnil a bylo zapotřebí odjet zase domů. Byli jsme nadšeni, plní dojmů a se spoustou fotek. Tak s nimi bude velká práce. Bude nutné jich hodně vyhodit, a to půjde těžko, vždyť každá i ta rozmazaná má svůj příběh a dneska už i svůj sentiment. Něco jsme viděli, zažili, i když ne tolik, jako turista za účelem poznat toho z Japonska co nejvíce. Možná proto by bylo hezké se tam zase vrátit …
Druhý den po příletu nás v Místku v Národním domě čekalo vystoupení – koncert k 100. založení Československa. Povedl se.
Eliška Janotková
