Nejprve ohledně Brexitu:
Vyjednávači Evropské unie zastupující vlády členských zemí jsou
pod tlakem ekonomiky
a pod tlakem „byznysové“ sféry, která si přeje, aby odchod proběhl hladce a aby
obchodní toky s Velkou Británií nebyly narušené. Není tomu úplně tak, že
by evropanská ideologie vítězila nad ekonomikou, ale určitě ekonomika nevítězí
stoprocentně nad ideologií. Abych Evropskou unii trochu hájil a neříkal jen, že
chtějí Británii odchod znepříjemňovat. Problém je, že Velká Británie nikdy
neřekla jasně, jaké alternativní řešení by navrhovala ve věci zmíněné hranice.
Oni pouze tvrdí, že tohle je pro ně nepřijatelné, odhlasovali si v Dolní
sněmovně, že chtějí alternativní řešení, ale sami ani nenaznačili, jaké by mělo
být. Míč je
na straně britské vlády, protože ona napřed musí říci, co se jí nelíbí, a místo
toho říci, co by chtěli. Tím ten míč přehraje na stranu Evropské unie a ta se
může buď zatvrdit a odmítnout vyjednávání, anebo se nad tím zamyslí. Ale dokud
to Británie neudělá, sama sebe drží v řešení, které jí nevyhovuje.
Francouzsko – Německá smlouva o společném partnerství:
V ODS jsme vždy byli stoupenci
vícerychlostní Evropy. Na jednu stranu vnímám, že Francie
a Německo teď chtějí využít mocenského vakua, které vznikne odchodem Velké
Británie, pracují na tom a výsledkem je i tato bilaterální smlouva. Na druhou
stranu, pokud si Německo s Francií chtějí sjednotit daně, armádní systém,
jestli chtějí vystupovat společně v zahraniční politice, my jim to
samozřejmě nemůžeme a nechceme zakázat, ale naopak bychom to měli využít ve
svůj vlastní prospěch a říci jasně: Pokud to chcete udělat mezi sebou, tak to
udělejte, ale nenuťte ostatní, aby vás následovali. Nevytvářejte dojem, že
dříve či později skončíme v tvrdém jádru a že je to nevyhnutelné. To je
věc, kterou spousta politiků naprosto mylně razí, a různí lidé typu Kalouska a
podobně, že musíme jet v nejrychlejším pruhu a sedět u společného stolu a
nesmíme skončit někde na periferii. Na to jsem v nadsázce použil tři
bonmoty. Jeden je, že když někdo jede v nejrychlejším pruhu, často
nabourá. Druhá, že když chce někdo za každou cenu sedět u společného stolu,
může se mu stát, že se na onom stole jednou ocitne v podobě jednoho
z chodů. A třetí je, že když se někomu nelíbí nebo má výhrady
k bydlení na periferii, je dobré si uvědomit, že na periferii leckdy bývá
klidněji a bezpečněji než v centru. Takže bych se vůbec nebál pomalejšího
pruhu, vůbec bych se nebál takzvané periferie a vůbec bych se nebál toho, že
někdy nebudeme sedět u společného stolu. To je to, co my si představujeme pod
pojmem vícerychlostní Evropa. Jestli paradoxně tato francouzsko-německá smlouva
vznik vícerychlostní Evropy urychlí nebo odstartuje, měli bychom toho využít.
A co Visegrádská čtyřka?
Z Visegrádské čtyřky se už přeci jen stal politický pojem. Začalo to velmi sjednoceným odporem proti umělému pokusu o redistribuci migrantů, což byly kvóty, ale pokračuje to dál. Zaznamenal jsem, že premiéři zemí Visegrádské čtyřky budou společně zasedat v Izraeli v druhé polovině února 2019. Chtějí tím dát najevo, že na rozdíl od celé řady jiných evropských zemí, kde je vztah k Izraeli velice vlažný a někde dokonce vysloveně negativní, tak střední Evropa a Visegrádská čtyřka má k Izraeli velice kladný vztah a hodlá tyto vztahy rozvíjet. Jak je vidět, pokud jde o nějaké, nejenom vnitropolitické kroky uvnitř Evropské unie, ale i zahraničněpolitické kroky, tak Visegrádská čtyřka se umí konsolidovat. A připadá mi to dobře třeba právě vzhledem k tomu, že zde vzniklo francouzsko-německé spojenectví. Jestli se Francie s Německem hodlají více propojovat, nevidím důvod, proč by se Visegrádská čtyřka neměla také propojovat a spolupracovat.
Jan Zahradil, kandidát ODS č. 1 do
Evropského parlamentu
2.2.2019 (kráceno)
