Devítková výročí jsou, když mrknete do kalendáře a zalistujete v nedaleké historii, stejně významná, jako ta osmičková. Tak např. vždyť až rok 1919 vlastně rozhodl o definitivní podobě první republiky, rok 1939 je také významný svými tragickými událostmi, stejně tak sebeupálení Jana Palacha před 50 lety. A na podzim tu budeme mít 30 let od tzv. Sametové revoluce.
Vskutku smutným mementem je smrt studenta Filosofické fakulty University Karlovy Jana Palacha. Bylo mi necelých 19, ledacos jsem již po vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 chápal, ale hořící pochodeň na Václavském náměstí byla temná, strašná a burcující. Palach, tehdy dvacetiletý na protest proti bezvýchodné politické situaci a počínajícímu kolaborantství se polil u Národního muzea hořlavinou a zapálil. Celé Československo bylo hluboce otřeseno. A tento otřes umocňovala skutečnost, že Jan Palach zanechal na místě svého činu dopis, v jehož závěru se podepsal: Pochodeň číslo jedna. Poté, co si lidé na přítomnost okupačních vojsk začali zvykat, upadali do letargie a propadali pocitu, že s tímto stavem nemohou nic dělat, nechtěl se s touto situací smířit. Pravděpodobně přemýšlel, jak lidi probudit, jak docílit toho, aby se neuzavírali do svých soukromých záležitostí, aby zápasili o svůj osud. „Někdo by měl národu sáhnout na svědomí. Probudit lidi z beznaděje. Zastat se národa proti tomu bezbřehému násilí.“ A byl to právě on a mnozí další, kteří se o to pokusili.
Pohřeb Jana Palacha dne 25. ledna 1969 se stal velkým protestem proti pokračující okupaci. Smuteční průvod, čítající několik desítek tisíc lidí, šel z Václavského náměstí na tehdejší Náměstí Krasnoarmějců v Praze 1 (dnešní Náměstí Jana Palacha), kde hovořilo několik řečníků. Pohřební rozloučení vedl evangelický farář Jakub Schwarz Trojan. Účastníka Palachova pohřbu máme i v našem městě. Vím od něj, že z brněnského Vysokého učení technického vyšla pěšky na pohřeb možná stovka studentů až do Prahy. Někteří to prostě cestou ze zdravotních důvodů vzdali. A ten, o kterém se tady zmiňuji, má dodnes trvalé následky právě z tohoto upřímného vztahu studentů k politické atmosféře tehdejší doby.
Pro totalitní režim představoval Jan Palach trvalou výčitku. Jeho ostatky byly pochovány
na pražském Olšanském hřbitově, v říjnu 1973 však byly v tajnosti policejně exhumovány, zpopelněny a urna s popelem uložena na hřbitově ve Všetatech (v roce 1990 přenesena
do původního hrobu na Olšanech). Palachovy hroby na Olšanech i ve Všetatech se staly místy tichých demonstrací proti sovětské okupaci a „normalizační“ realitě. Jeho hrdinský čin sebeobětování došel naplnění dvacet let později, kdy i přes tvrdé policejní zákroky došlo
k masovým demonstracím známým dnes jako Palachův týden, a které předznamenaly rozpad totalitního režimu. Ani lidé v zahraničí nezapomněli – přinejmenším dvě studentská sdružení (v Itálii a v Chorvatsku) nesou Palachovo jméno.
Dnes už opět máme Palachovo náměstí i cenu Jana Palacha, Varšavská smlouva se rozpadla a sovětská vojska „dočasně“ umístěná na území ČSSR odešla. Palachův čin však zůstává pro nás trvalou výzvou k občanské angažovanosti. Dne 28. října 1991 byl Janu Palachovi in memoriam propůjčen Řád Tomáše Garigua Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Ptejme se i dnes, nakolik jsme skutečně uchopili jeho výzvu. Oslovuje nás mladý člověk, který opravdu dokázal svou lásku k této zemi a našemu národu?
12.1.2019, Ing. Josef Janotka (s použitím části informací wikipedia.org)
1 komentář u „Osudové devítky“
Moc děkuji za tento článek. O průvodu studentů VÚT z Brna do Prahy jsem vůbec nevěděla. A jsem si jistá, že toho lidé vůbec stále vědí málo, ať už o Janu Palachovi, jeho dalších následovnících, o srpnových událostech a mnoha statečných lidech v naší zemi. O těch několika odvážných, kteří se nebáli protestovat v srpnu 1968 v Moskvě na Rudém náměstí, o sebeupálení člověka v Polsku, který nesnesl pomyšlení, že se armáda jeho země podílí na potlačení svobody v Československu. Hodně nám toho ve škole záměrně zamlčeli, o jiných věcech lhali, překrucovali fakta, dehonestovali hodnoty a svědomí.
Hanba jim! Nesmí se o tom mlčet!