Představme si situaci, kdy představitel veřejné moci, tzv. veřejný funkcionář (politik, úředník, zastupitel), má závazně rozhodovat o věci, která se dotýká buď přímo jeho, nebo i někoho jiného (např. jeho přátel, příbuzných), případně má na věci z jakéhokoliv jiného důvodu osobní zájem. Zde potom vzniká pochybnost, zda daná osoba hájí v danou chvíli zájmy instituce (stát, obec), resp. veřejnosti, kterou zastupuje, nebo svůj zájem osobní.
Jak to funguje v praxi?
Ke střetu zájmů osobních se zájmem veřejným může docházet v jakékoliv oblasti. V konkrétních řízeních, jako je např. správní řízení (typicky stavební či přestupkové) nebo řízení soudní (civilní i trestní), se tato problematika řeší institutem podjatosti, resp. vyloučením z projednávání. K tomu dochází v případě, že daná osoba má jakýkoliv osobní poměr k projednávané věci.
Toto jsou ovšem případy, kde probíhá zákonem přesně regulované řízení podle zákona (správní řád, trestní řád), které bezprostředně zasahuje do života konkrétní osoby. Jenže kromě těchto řízení existuje celá řada rozhodovacích procesů, které sice přímo nezasahují do práv a povinností občanů, ale na jejich životy mají též zásadní vliv. Jde o rozhodování politiků a vysokých úředníků veřejné správy především ve věcech nakládání s veřejným majetkem, ale i v jiných např. koncepčních věcech a celkově takových záležitostech, které mají zajišťovat plynulý chod veřejné správy. Typicky se jedná o členy hodnotících komisí v průběhu zadávání veřejných zakázek, kteří nesmí být ve vztahu k uchazečům a veřejné zakázce podjatí. V opačném případě musí být takový člen z hodnotící komise vyloučen. Z obdobného důvodu je důležitý zákon o státní službě, který by měl zajistit nejen nepodjatost úředníků v konkrétních věcech, ale zajistit též jejich celkovou profesionalitu, odborné rozhodování na základě právních předpisů a nezávislost na politických vlivech.
Pro tyto účely vznikl speciální zákon o střetu zájmů (č. 159/2006 Sb.), který za veřejné funkcionáře označuje politiky od poslanců, přes ministry a jiné vysoké úředníky až po radní a starosty krajů a obcí. Tito veřejní funkcionáři nesmí upřednostnit svůj osobní zájem před zájmy, které mají ze své pozice hájit. Jedná se především o zákaz zneužít postavení, pravomoci a informací získaných při výkonu funkce k dosažení majetkového či jiného prospěchu pro sebe nebo jinou osobu a zákaz odvolávání se na svou funkci v osobních záležitostech (např. podnikání).
Obecně pak platí, že jakýkoliv z veřejných funkcionářů je povinen při jednání orgánu, do kterého aktivně zasáhne (vystoupí na jednání, předloží návrh, hlasuje), oznámit svůj osobní poměr k projednávané věci. Takové oznámení je součástí zápisu z jednání.
Smyslem oznamovací povinnosti není zamezit veřejnému funkcionáři v aktivní účasti, ostatně to z pohledu ústavního práva ani není možné. Cílem je vnést světlo do motivů pro jeho způsob rozhodování. Veřejnost má následně kontrolu, zda se konkrétní radní nebo poslanec dostali do střetu zájmů a jak byla situace závažná. Zároveň má opatření sloužit preventivně, aby si každý veřejný funkcionář rozmyslel, zda se v případě střetu zájmů raději nezdržet jakéhokoliv vstupování do jednání.
Nesplněním oznamovací povinnosti se veřejný funkcionář dopouští přestupku, za který lze uložit pokutu až 50 000 Kč. Tyto přestupky projednává obecní úřad obce s rozšířenou působností v místě trvalého pobytu veřejného funkcionáře. Upozornit na možné spáchání takového přestupku může každý občan. Kromě oznámení o osobním zájmu musí každý veřejný funkcionář podávat též oznámení o činnostech, majetku, příjmech, darech a závazcích, vždy do poloviny následujícího roku, a to po celou dobu výkonu funkce. Vyplněná oznámení jsou následně dostupná ve speciálním registru, který vede až na malé výjimky úřad, ve kterém veřejný funkcionář působí. Do registru může na základě písemné žádosti bezplatně nahlížet kdokoli.
Zdroj: Transparenty International, říjen 2018, kráceno
